Sherlock BBC: Ohlédnutí za čtvrtou sérií

23. ledna 2017 v 19:24 | Grace |  Sherlock BBC

Za cenné rady a připomínky děkuji Nel.

Jsou to tři roky od poslední série Sherlocka a rok od vánočního speciálu Přízračná nevěsta. Čtvrtá řada Sherlocka tentokrát podle scénářů Stephena Moffata a Marka Gatisse (tedy již bez Stephena Thompsona) přistála na našich obrazovkách... a jak Moriarty říká, není to pád, který je smrtelný. Je to přistání.

Původně jsem se bránila nutkání vystavět tuto recenzi na výčtu věcí, které v nové řadě nedávají smysl a které dokonce podrývají i to málo, co dávalo smysl v epizodách předchozích. Myslím, že se takové konfrontaci ale nedá s úspěchem vyhnout. Sherlock se zvrtnul v absurdní spektákl, který není těžké přirovnat k samozvané parodii. Možná je nasnadě přemýšlet o názvu nového žánru, který není ani detektivkou, ani mystérií, a jehož hlavním posláním je šokovat, mást a oblbovat bez ohledu na narativní logiku a kauzalitu událostí. A bez ohledu na diváka. Přinejmenším by si spousta z nás přestala stěžovat na přetrvávající žánrovou frustraci.

Považuji za důležité na začátku zmínit jistá slova tvůrce a showrunnera seriálu, Stephena Moffata. Ten reagoval na výtky ohledně děr ve svých scénářích tvrzením, že díra ve scénáři ('plot hole') je něco, co nejde nijak vysvětlit, ať už na papíře, tak diváckým úsilím. Jinými slovy pokud si dokážete sledované události nějakým způsobem sami vysvětlit, pak to není chyba ve vyprávění, ale autorský záměr. A diváci to umí. Několikrát dokázali, že jsou ve vysvětlování a přikládání významů sebemenšímu detailu dokonce daleko kreativnější než sami tvůrci. Jenže není to právě hlavní poslání detektiva vysvětlovat zdánlivě nevysvětlitelné?


A ne. Tentokrát se už Moffat nemůže schovávat za svá slova, že Sherlock není detektivkou, ale seriálem o detektivovi. Pomineme-li fakt, že na hledání nějaké detektivní zápletky, aby si divák najal detektiva, jen namátkou - detektiv si přece všimne chybějícího skla. Detektiv si neplete psa s lidskou bytostí. Detektiv zná váhu lidského života a dokonce je sám zranitelný a světe div se - opravdu může po pádu z druhého patra zemřít!

Pokud by Moffat svému tvrzení skutečně dostál a myslel ho vážně, proč by ztrácel čas stejně neuvěřitelnou expozicí a ještě neuvěřitelnějším vyústěním? Nebylo by daleko smysluplnější využít ten čas pro další dvě nebo tři mučící komory? Představme si například situaci, kde by Sherlock musel rozhodnout, kterého z jeho nejbližších kousne jedovatý had zatímco Sherlock bude v rekordně nízkém čase podkresleném Moriartyho video výstupy vyrábět protijed. Nebo jestli to bude Watson či Mycroft kdo bude muset za zvuku dramatických tónů říct Sherlockovi do očí "I hate you!" Nebo kdy si Watson bude muset vybrat jestli mu Sherlock ustřelí pravou nebo levou ruku? Well... zní to hloupě? Ale vždyť je tam přece to letadlo! A když si Sherlock myslí, že letadlo může letět hodiny bez kontrolních hlášení a letoví dispečeři si jej nevšimnou a nepodniknou adekvátní kroky k jeho záchraně, pak je třeba toho patřičně využít!



Ale teď už vážně. Kolik šokujících odhalení a emočně vypjatých momentů mohl Moffat ještě vsoukat do epizody, kdyby vysvětlování událostí, které se v ní dějí, přenechal divákům? Taková škoda! Vždyť fanoušci by nepochybně našli vysvětlení pro to, proč se detektiv najednou ocitl v pevnosti na bohem zapomenutém ostrově, a pravděpodobně by ve svých argumentech byli i daleko přesvědčivější. Jenže, když už nám tak skandálně selhává logika a fakta, divák by si skoro přál, kdyby aspoň v rovině emocí dávala tahle epizoda nějaký smysl. Watsonova pasivita, když Sherlock obrátí zbraň proti sobě, je výmluvným příkladem nedotaženosti a nepromyšlenosti psychologie postav, nemluvě o absurdní smířlivé rodinné idylce v závěru či psychologické nesmyslnosti charakteru Euros.

Tím se dostáváme k vážným morálním dilematům, které čtvrtá řada nastoluje a v zásadě vůbec neřeší. Odmítám tu adresovat scénu, která se nám snaží říct, že je naprosto v pořádku brutálně zmlátit svého nejlepšího přítele za předpokladu, že jste na něj dostatečně naštvaní. Odmítám rozebírat fakt, že Watsonovo dítě je prezentováno spíše jako překážka, nějaká "věc" na kterou můžeme po většinu času zapomenout, než jako uvěřitelná lidská bytost se svými právy a potřebami. Šokující je, jak tento "seriál o detektivovi" zachází s oběťmi zločinů. V druhé epizodě bylo Sherlockovo triumfování nad Culvertonem Smithem (Toby Jones) důležité natolik, že jeho oběti zůstanou off-screen až do samotného konce. V Posledním případu postavy padaly jako řadoví pěšáci pod palbou kulometu. S člověkem se ve čtvrté sérii zachází tak, jak tomu bývá u amerických akčních filmů. Oběti nemají tváře, nemají charakter, a často nemají ani tělo (a právo na život). Nejsou už ani tím prvotním impulsem ke stimulování detektivovy mysli, nebo injekční stříkačkou, pomocí které do sebe vpraví další dávku jointu. Oběť zločinu zde ztrácí svou důstojnost a vrahové nejsou potrestáni, což je i v "seriálu o detektivovi" docela velký problém.

Euros, která vraždila, znásilnila a manipulovala svými oběťmi byla v závěru epizody sama postavena do role oběti nedostatečné pozornosti a lásky ze strany rodičů a sourozenců. Tvůrci nepokrytě očekávají, že ji tímto vysvětlením vykoupili, a nabádají diváky k soucítěním s jejím nelehkým údělem. Čemu se ale divíme, když sám Sherlock je nepotrestaným vrahem? Vždyť byl po vraždě Magnussena přiveden zpět jen kvůli Moriartyho hrozbě. Ale i ti méně chytřejší z nás vědí (nejpozději od Přízračné nevěsty), že Moriarty je úplně totálně na fest mrtvý. Sherlock je pořád vinen z vraždy. Záminka k jeho návratu se rozplynula a Sherlock by měl očekávat svůj verdikt. Jenže, to by nám zkomplikovalo scénář, že? Raději se k tomu nebudeme vracet.


Logicky se nám nabízí předpoklad, že Moffat chtěl někdy v prvních verzích scénáře vysvětlit finální epizodu tím, že Sherlock byl opět v rauši. Jenže nemohl, protože by to nebylo dostatečně šokující. V samém srdci vánočního speciálu, Přízračné nevěsty, totiž nebylo nic jiného, než nervózně přešlapující Sherlockovo zfetované alter-ego, které se snažilo co největší oklikou vysvětlit, proč Moriarty nemohl přežít průstřel hlavy. S Posledním případem ztrácí tato epizoda i ten pramalý význam, který si v rámci celkového narativu seriálu vydobyla. K čemu Přízračnou nevěstu, když stejný problém "řeší" i Poslední případ? Nemluvě o paradoxní situaci, kdy to, co Sherlock zažíval ve svém drogovém opojení, se najednou zdá pravděpodobnější než události Posledního případu.


Moriarty je personifikací všeho, co ze Sherlocka ještě zbývá. Je to showman, který šaškuje a šokuje a kterého nezajímají důsledky. Je schopný udělat cokoliv, pokud to bude znamenat dostatečné množství problémů. Sherlock je stejný. Sherlock nic neřeší, Sherlock nehledí na důsledky a Sherlock šokuje v takovém měřítku, že se mnozí zdráhají považovat čtvrtou řadu za skutečnou. Nemálo zahraničních recenzentů se v reakcích na Poslední případ zmohlo na prostý popis děje, který, je-li prezentován jako černé na bílém, zní daleko výmluvněji než jakkoliv podrobná analýza. A nemálo diváků novinářské před-projekce vyjádřilo své domněnky, že šlo o falešnou epizodu, která měla rozvířit vody před skutečným Posledním případem. (protože "There must be something comforting about the number three. People always give up after three.")

Moriartyho přítomnost navíc Poslední případ nešikovně komplikuje a tvůrci si v honbě za bombastickou zápletkou prokazují medvědí službu. Moriartyho replika "Holmes zabije Holmese" doplněná Eurosiným komentářem "Moriarty věděl, že si ho vybereš, těšil se na to!" dost zásadně podrývá události prvních dvou řad a především Sherlockova pádu ze střechy nemocnice sv. Bartoloměje. Moriarty se střelil do hlavy v jistotě, že ho Sherlock bude následovat jen pár vteřin poté. Hádám, že tedy nemohl vědět, že Holmes zabije Holmese. Protože to automaticky vylučuje, aby Moriarty zabil Holmese. Počkat... nebo věděl, že Sherlock přežije? A nejen to, věděl dokonce, že Sherlock skočí a přežije? (protože počítal s tím, že Watson a Mycroft přežijí taktéž?)


Navíc, pokud bylo Moriartyho cílem Sherlocka úplně rozcupovat, zničit, "vypálit mu srdce z hrudi" bylo by až směšně lehkomyslné nechat si Eurosinu existenci pro sebe, tím spíš, pokud si byl jistý, že Sherlockovi zbývají poslední minuty života. Sherlock už přece neměl kdy jindy se o její existenci dozvědět... nebo... počkejte. Předpokládám, že tohle je přesně ta situace, kdy Moffat požaduje, aby nastoupili fanoušci se svým vysvětlením. Já tedy dedukuji, že Moriartyho cílem nebylo zabít Sherlocka, ale spáchat sebevraždu s co největším humbukem okolo. Jak jinak si vysvětlit, proč Moriarty nahrával pro Euros sérii videí? Cožpak on věděl, že bude mrtvý, až Euros uskuteční svůj plán? Věděl, že nebude moct Sherlocka provokovat tváří v tvář, a tak své repliky raději nahrál? To je mi ale opravdu mind-blown kaše!

Nechce se mi sbírat ty poslední zbytky toho, co v Sherlockově universu ještě dávalo smysl. Je těžké uvěřit, že si Moffat a spol. byť jen na malou chvilku mysleli, že čtvrtá řada je uspokojující zakončení první kapitoly. Ve skutečnosti tvůrci opakovali, že poslední epizoda čtvrté řady je tak geniální, že bude přepisovat televizní dějiny. Nenechme se mýlit. Scénáristé Sherlocka vědí, že jejich fanoušci jsou chytří a žádají si komplikované zápletky k přemýšlení a rozvíjení svých teorií. Jenže hledat smysl v Posledním případu se rovná pokusu zrekonstruovat letadlo z odpadu autovrakoviště. Nenajdete ani jednu pravou součástku, jen nějaké náhražky, které možná budou vypadat podobně, ale rozhodně nebudou fungovat. Přitom jen stačilo, aby si tvůrci po konečném debaklu zachovali jakous takous důstojnost a soudnost. Arogance, s jakou přistupují nejen k původním knihám, ale i k divákům, nám náš postoj rozhodně neulehčuje. Předpokládám, že scénárista Stephen Thompson (autor epizod Slepý bankéř, Reichenbašský pád a spoluscénárista Podpisu tří) vytušil zradu a raději vzal nohy na ramena dřív, než mu mohl být tento narativní zločin připsán do životopisu. Přitom by k odpuštění a vstřícnějším reakcím ze strany fanoušků i kritiky stačilo i tak skromné gesto jako přiznání, že tohle opravdu není to, co tvůrci plánovali celé čtyři série (namísto tvrzení opaku). Moffat nás přece několikrát přesvědčil, že psát umí, pokud se neutápí v hlubokých vlnách vlastního ega. Nezapomínejme ani na reakci Marka Gatisse, který vyřídil fanouškům, kterým se zdají jeho zápletky přece jen trošku over-the-top, aby si četli dětské knížky, když nedokážou držet tempo s jeho scénářem.


Finální montáž se smysl postrádajícím voice-overem zesnulé Mary Watsonové dává divákům poslední konfetami ověnčenou facku a ukončuje bizarním způsobem ještě bizarnější děj. Připomíná nám, jak moc milujeme postavy Sherlocka a jak moc nenávidíme ty takzvané zápletky, které jim tvůrci servírují. Navíc ve světle poslední epizody s utajovanou Sherlockovou sestrou začínají haprovat i doposud s menším diváckým přičiněním docela uvěřitelné zápletky. Vážně byla Mary špionkou? Vážně má s Watsonem dítě? Vážně Sherlock přežil skok ze střechy? A Euros střelila Watsona uspávací šipkou? Najednou už jsi nejsem tak jistá...

Když se však na Sherlockův vývoj podíváme zpětně s větším odstupem, naskytne se nám pohled na vzorec, jehož koncept vepsali scénáristé do úst samotnému Moriartymu: Sherlock zpečetil svůj osud, když v posledním díle druhé série skočil ze střechy nemocnice svatého Bartoloměje. Od té chvíle započal jeho přerod. Třetí série znamenala v podstatě rychlý, více či méně zřetelný, ale o to zlomyslnější pád Sherlockova charakteru i všech detektivních prvků, které držely image prvních dvou řad pohromadě. A nakonec ve viktoriánském speciálu a následné čtvrté řadě nastal dopad, smrtelné přistání, před kterým Moriarty prorocky varoval. Sherlock Holmes se ocitl na pomyslném dně, místě, jež příznačně přiřknul Scotland Yardu za jeho neschopnost, na místě, ke se realita prolíná se sny a halucinacemi vyvolanými opiáty a posttraumatickou stresovou poruchou a veškerá dějovost se podrobuje experimentálním smyčkám vepsaným do scénáře člověkem, který někde v půlce cesty ztratil schopnost rozlišovat mezi detektivkou a sci-fi.

Plusové body čtvrtá série nasbírala asi jen v rovině řemesla, především herectví a režie. To je ale nejen v rámci Sherlocka, ale i celkové britské televizní produkce naprostý standard. Proč tedy se Sherlockem (ne)pokračovat? Odpověď, ať si každý najde sám. Vždyť k tomu máme daleko lepší předpoklady než úspěchem zaslepení tvůrci.

Nakonec můžeme souhlasit s Watsonem. It is what it is. And what it is is shit.

PS: Milovníkům klasické detektivky avizuji aktuálně běžící čtvrtou řadu Endeavoura, kterou bych doporučila i jako terapeutickou léčbu pro tvůrce Sherlocka. Škoda, že Endeavour stojí v českých vodách na okraji zájmu a škoda, že fanoušci Sherlocka nebojují o to, aby Endeavour vešel ve větší známost. Na rozdíl od výše analyzovaného seriálu za to skutečně stojí. A slibuji, že vás jeho tvůrce Russell Lewis rozhodně nezklame.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Anketa

Jste spokojeni se čtvrtou sérií Sherlocka?

Naprosto ano! 22.2% (2)
Dobrý, ale mohlo to být lepší. 22.2% (2)
Spíše ne. 0% (0)
Bylo to zklamání. 55.6% (5)

Komentáře

1 zuzri zuzri | Web | 23. března 2017 v 21:10 | Reagovat

Za mě teda rozhodně nejslabší série ale i tak to ušlo. Samozřejmě nemůžeme čekat, že by tvůrci ještě mohli překonat geniální první sérii a úžasný konec řady druhé ale i tak si říkám lepší nějaký Sherlock, než žádný Sherlock. Třeba taková epizoda The Lying Detective se mi teda hodně líbila, když pominu posledních asi 10 minut. Jinak souhlas s tím že tohle je jako konec naprosto nedostačující. A i kdybych měla na pokračování čekat 5 let - budiž! jen ať to neuzavřou epizodou The Final Problem......

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama